Můj seznam

Jako malé holce mi hrozně vadilo, že do trávení prázdnin nemůžu moc co mluvit. Mezi 12-14 lety jsem tak například musela absolvovat cyklistické přejezdy přes rakouské Alpy, protože se rodiče na kole cítí lépe než na svých vlastních chodidlech. Nutno říct, že tuto vlastnost jsem po nich nepodědila. Ne, že by to nebyly výlety plné zážitků, ale v tomto věku jsem si začala v hlavě vytvářet takový ten pomyslný seznam snů, kam se podívám, až "budu velká" a zároveň vypěstovala odpor k bicyklu.

Velké oči dítěte

Když se nad tím zamyslím, deset let není zas tak dlouhá doba. Přesto, když se o stejnou dobu vrátím v čase, přijde mi to jako pravěk. Tak například, když jsem si takhle jako dítě plánovala, kam se všude zaletím a zajedu podívat, vzala jsem si do ruky obří bichli, kterou někdo prozíravě nazval Universum. To byl takový internet tehdejší doby. Když bylo třeba napsat (ručně) referát do školy, byl to jeden z nejlepších zdrojů.

V tomhle Universu a s dalšími pomůckami jsem si začala psát jména zemí, kam určitě pojedu. Někdy jsem je na svůj seznam zařadila jen kvůli zajímavě znějícímu názvu (například Filipíny nebo Jamajka), hezké vlajce (Brazílie) nebo tvaru země (Chile). Ve finále se mi tak zdálo, že jsem si poznačila třetinu zeměkoule.

Změna přístupu

Možná proto jsem se nakonec začala řídit příslovím: "Cesta je důležitější než samotný cíl"... Je mi tedy jedno kam, kdy a proč. Hlavní je, co nejčastěji.

Namibijská železniční trať

Samozřejmě ale nějaké konkrétní představy, kam bych se jednoho dne chtěla podívat mám. Aktuální top pětka by mohla vypadat asi takto:

1. Island
2. Chile
3. Nový Zéland
4. Skotsko
5. Nepál